v Egyptě.

To by se o nás dalo říct tenhle víkend. Opět jsme jeli k babičce, tentokrát jinudy. Protože nemáme dálniční známku a nemáme patnáct kil.  A vůbec, ale vůbec mi to nevadí! Jak já si to užila...! Prázdná silnička (všichni byli na dálnici), celkem i suchá, místama teda nechutně úzká a ještě s obrubníkem. Jen asi dvakrát mi Kuky sáhl na volant, abych neprořízla kolo.  A pak drobný, krizový úsek na Jílovišti, kolem Cukráku. Tam se kousek musí po tom hnusu. Dálnici myslím. Pro šťouraly - ten úsek tam je bez poplatku.  A Kuky se nestačil divit. Jen jsem tam najela, zmlkla jsem a křeč. Sotva jsem odtamtud vypadla, zas jsem si s ním povídala, uvolnila jsem se, pohoda, klídek...

Dorazili jsme do cíle; tentokrát jsem se neskládala, ale vyskočila jsem z Corsičky s jiskrou v oku. Tchán ze mě měl zřejmou radost - do chvíle, než mu Kuky povyprávěl o tom kousku po dálnici. A oba se mě jali přesvědčovat, že dálnice je bezpečnější, jede se po ní úsporněji a já nevím, co všechno ještě. Ale ano. Já vám to věřím, pánové. Určitě je to všechno pravda. Ale prostě mám vůči téhle komunikaci averzi jako hrom. 

U babičky jsme obědvali, večeřeli, přespali, snídali, obědvali... Prostě jsme tam vlítli, jak kobylky do Egypta. Je mi to trapný, trapný, trapný. Aby nás, v našem věku, přiživovali rodičové. 

Už se blíží jaro. Kosáci už zpívají svoje svatební písničky, hrdlička si tu může strhat krček... Brzy rozmrzne půda a já si budu moct zase rýpat záhonky... Už aby to bylo. Kytičky mě neberou, věnuju se výhradně rostlinstvu sežratelnému. Po loňském, zkušebním roce se mi snad podaří zvýšit výnosy, abych něco mohla odvézt k babičce a přestala se cítit jak poslední socka...