Mikýsek

6. říjen 2007 | 14.35 |
› 

06.10.2007 20:51 - Pejsci - trvalý odkaz

Mikýsek

Dva pejsky mám, co pamatuju...
Naposled to byl Mikýsek a Adámek.
Mikýsek nám umřel, v jedenácti letech...

Mikysek
Napsala jsem:

Dostala jsem ho jako pětiměsíční štěńátko. Od kolegy v práci. Vidím to, jako dnes. Malej, bílej, vyděšenej... Kolega nebyl moc hodný člověk... Nelíbilo se mi tenkrát to štěně, Tlusťoučké, s krátkým čumákem, žádný krasavec... A já chtěla PSA. "Tak na týden, na zkoušku", řekla jsem... Z týdne bylo deset let...

Dělala jsem tenkrát ve skladu u Krčského lesa, kolem areálu místy chyběl plot. Brala jsem si ho s sebou, aby sousedi nenadávali, že doma brečí... Brzy se rozkoukal... Do práce jsem chodila od půl sedmé do tří. Tak do osmi se dospinkal a zmizel. Vracel se pravidelně okolo půl třetí...

Šel čas, změnila jsem místo. Do kanceláře už jsem ho brát nemohla. Nevypadal, že by mu to vadilo, po návratu jsem vždycky našla v posteli teplý ďolíček a plno chlupů...

Byl rváč. Do jeho tří let jsem den co den řvala, že ho dám pryč. Rval se se vším, od čivavy po dogu. Prostě pro radost z boje... Těch peněz na veterině za šití! Těch stehů, co měl po celém těle!

Neměl rád děti. Dostala jsem ho z rodiny, kde v tu dobu bylo čtyřleté děcko a podle jeho vztahu k dětem jsem si mohla udělat obrázek, jak se k němu chovalo. Trvalo to dlouho, ale nakonec pochopil, že po něm nechci, aby děti miloval, že úplně stačí, když si jich nebude všímat.

Byl hlídač. Ve třiadvaceti jsem se rozhodla zkusit vysokou školu, denní studium. Takže jsem po nocích chodila hlídat na stavby. To už jsem měla Tima, byli dobrá dvojka. Dvakrát zadrželi zloděje a bezpočtukrát je zahnali.

Občas mým životem prošel nějaký chlap. Mikýsek jej vždycky zdvořile pustil domů, do svého území, ale nijak výrazně ho neprožíval. Byl si jist svou pozicí. Pánečkové přicházejí a odcházejí, Mikuláš zůstává.

Pak se narodila malá. Dokud byla miminko, byl úžasná chůvička, sotva trochu odrostla, přestal si jí všímat. Chtěl vzít její výchovu do svých tlapek, ale to jsem mu nedovolila. Tak šel z cesty. Nechal se od ní pohladit, ale tak jednou, dvakrát, pak odcházel.

Prožili jsme toho spolu spoustu. Chodili jsme na cvičák, jezdili na tábory pod stan. Až odejde bolest, zbude spousta krásných vzpomínek...

Byl neuvěřitelně empatický. Když jsem měla nějaký světobol (nejspíš proto, že mě zas opustil nějakej chlap), okamžitě to vycítil.

Strkal do mě čumákem, vnucoval se, chtěl hladit. Vyskočil mi na klín, stočil se do klubíčka a potichu mručel: 
"Vykašli se na něj, máš mě, já tě neopustím!".

Zvířata instinktivně skrývají bolest. Slabý, nemocný jedinec ohrožuje smečku, smečka ho zapudí. Proto nemoc skrývá. Tohle dělal celý život. Jednou měl v pacce trn, zjistila jsem to až po třech dnech, když jsem ho přistihla, jak si packu kouše. Přede mnou ani nekulhal.

A na tenhle svůj instinkt taky dojel. Selhaly mu ledviny. Musel trpět dlouho, ale že se něco děje, jsem zjistila až ve chvíli, kdy odmítl žrát a začal zvracet i po vodě. Od pěti ráno jsme byli na veterině. Doktor mu odebral krev pro laboratoř, dvě hodiny jsme seděli na kapačce. Pak jsme šli domů s tím, že odpoledne máme opět přijít na kapačku a že už budou i výsledky z krve. Doktor mi dopředu řekl, že to budou buď ledviny nebo prostata.

Domů jsem ho nesla. Autobusák nás odmítl vzít, protože mu koukala hlava z tašky a neměl náhubek. Těch pár hodin doma mi strávil na klíně. Neusnul. Celou dobu kňučel. On, který nedával najevo bolest. Musel strašně trpět. Den utekl, byl čas jít na veterinu. Postavila jsem ho na trávník, ať se vyčůrá. Vytlačil sotva tři kapky. A to už jsem začla brečet, bylo mi jasné, že jsou to ledviny...

Výsledky krve - katastrofální. Močovina, která může být v krvi maximálně do deseti jednotek - sto šedesát. A pak ještě jedna látka, něco od K, kreatin snad, nevím přesně, ale na tom nezáleží... Prostě maximální hodnota sto sedmdesát, on měl tisíc sedm set a nějaký drobný... Začla jsem brečet podruhý... Čímž jsem mu ten odchod neskutečně ztížila. Věděl, že když brečím, něco je špatně. Napojili ho znovu na kapačku. Už nechtěl. Chtěl jít pryč. Chtěl umřít venku, na trávě, pod keřem... Doktor říkal: "Večer přijde paní doktorka, co dělá ultrazvuk. Pokud ty ledviny nebudou poškozený, dá se ještě něco dělat.". Tři hodiny naděje. Pak ultrazvuk. I když se v té změti šedo - bílo - černých čar a fleků nevyznám, tohle jsem viděla jasně. Místo ledviny malá, černá pecička... Močový měchýř prázdný, zato břišní dutina plná tekutiny. 
"Podíváme se ještě na tu druhou ledvinu, ale...". Řekla doktorka. Neslušně jsem jí skočila do řeči: "Takže tahle ledvina je na kaši a když ta druhá bude stejná, nemá to cenu, co...". "Nemá, to vám říkám na rovinu, nemá.". Najela sondou na druhou ledvinu a ještě než stačila cokoli říct, viděla jsem to. Malá, černá pecka. Konec.

Odnesli jsme ho zpět do místnosti, kde byl na kapačce. Doktorka říká: "Tak co?". Musela jsem to říct já. Já musela rozhodnout. Tak jsem to řekla. Přinesla stříkačku velikosti pro slona. Ptala se: "Chcete být u toho?". Nechtěla jsem u toho být. Ale zůstala jsem. Pro něj to bylo lepší. Držela jsem ho v náručí. Ještě než do něj natekl celý obsah té stříkačky, bylo po všem....

Nevlastním nikde ani kousíček půdy, tak jsem ho tam musela nechat. Vzala jsem si jen obojek..

Děkuju sousedům, že si u sebe nechali malou a děkuju svému příteli, že přišel a byl tam s náma, do poslední chvíle.

Adámek. Dala jsem mu doma očuchat Mikýskův obojek, ale nepochopil. Nebo nechce uvěřit. Pokaždé, když jdeme na procházku, radostně se přiřítí do předsíně, pak se zarazí a jde prohledat celý byt. Ví, že nejdem všichni. Když se vrátíme, opět letí prohledat byt. Co kdyby.... Lehá si na místa, kde spával Mikýsek a kňučí...

Už musím končit. Už zas přes slzy nevidím....

To bylo před třemi týdny...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Mikýsek mirekČ 11. 04. 2012 - 18:30
RE: Mikýsek amelie00 08. 06. 2012 - 14:28