Ve vlčí smečce II

2. srpen 2011 | 06.28 |

Ztratil klíč. Sedl si na vyprahlou pěšinu a plakal, plakal tak dlouho, až z toho usnul.

Několik dalších dnů prožil jak ve zlém snu, trápil se steskem po těch, kteří ho přijali a měli ho rádi. Následujícího večera už to nemohl vydržet, rozhodl se, že se vydá k vlčímu doupěti tak, jak je, ve své lidské podobě. Ale když tam dorazil, byt matkou vlčicí opět zahnán. Příliš smrděl člověčinou...

Tak jen seděl a pozoroval své milé, se kterými už si nemohl hrát jako dřív, nemohl s nimi sdílet jejich radosti, viděl, jak vlčice olizuje svá mláďata a jen s bolestí vzpomínal, jaké to bylo, když láskyplně olizovala i jeho. Život ve vlčí smečce plynul dál i bez něho. Jen občas se matka vlčice zastavila, zaposlouchala, jako by někoho očekávala...

Vrátil se otec vlk z lovu. Nejprve vyvrhl kořist feně a mláďatům, pak začal čenichat a vrčet. Hrozivě vrčet. Vydal se směrem k chlapci s vyceněnými zuby. Ten najednou dostal strach a začal utíkat. Zastavil se až hluboko v lese. Byla tam tma... A takové zvláštní ticho – neticho... Dostal příšerný strach a běžel, běžel co mohl, zpátky ke kořenářčině chatrči. Najednou zakopl a upadl. Při pádu se překulil přes kládu...

Na druhé straně klády vstal na všech čtyřech obrostlý srstí. Byl užaslý, ale také šťastný. Vydal se zpět k vlčímu doupěti a byl přijat jako jeden z nich.

Chlapci nastalo nejšťastnější léto v jeho životě. Dny v lidské podobě skoro ani nevnímal, ale noci... Noci ve vlčí smečce dávaly jeho životu smysl.

Přišel čas vzít vlčata na první lov. Fena zůstala v doupěti, otec s vlk s mladými se vydal na cestu. Chlapec s nimi. Podařilo se jim dostat koloucha. Ta radost! Dělili se o kořist, spravedlivě, plni vzrušení a pocitu vzájemné sounáležitosti.

Léto se pomalu sklonilo k podzimu, smečka sílila, každý další lov byl úspěšnější, i opojení krví rostlo.... Přišla zima. Tentokrát nebývale krutá. Vlčí smečka měla již dlouho hlad, a tak se jedné noci odvážila až k lidským obydlím. Do ovčína. Bezbranné ovečky neměly žádnou šanci a vlci se opět dosyta najedli. Následující večer se vrátili a ten další zas...

Pasákovi došla trpělivost. Svolal lidi z vesnice a na vlčí smečku si počkali. Házeli po vlcích zapálené klacky. Vlci se stáhli, strach a respekt z ohně byl přeci jen příliš velký. Jen náš chlapec, opojen úspěchem a krví před ohněm neutekl, bylo v něm stále mnoho člověčího, lidé mají oheň za přítele...

Po vsi se začalo povídat, že v lese řádí vlkodlak. Nejbohatší statkář – který utrpěl tak značné ztráty v ovčím stádu – přemohl svůj odpor a vydal se do lesa za kořenářkou.

"Babo, ty znáš kdejaká kouzla, ty stará čarodějnice, poraď, jak na vlkodlaka? Když nás ho zbavíš, odměním tě zlatem, ale jestli poradíš špatně, skončíš na hranici!".

"Věděla bych, jak pomoci, pane, věděla! Je potřeba něco ostrého, špičatého, musí to být ze stříbra, to vrazíš vlkodlakovi do srdce, bude po něm.".

"Nemluv nesmysly, babo, kde chceš v lese hledat vlkodlaka?".

"Ale on má i svou lidskou podobu, pane, přes den a když je člověkem, můžeš ho snadno zabít.".

"A ty víš, kde se skrývá ten člověk?".

"To nech na mně, pane, přines stříbrnou jehlici a já se postarám o zbytek.".

Babice věděla, kdo je ve dne člověk a v noci vlkodlak, tenkrát, po té štvanici s ohni si všimla, že má chlapec popáleniny a dala si jedna a jedna dohromady. Několik nocí ho i pozorovala, ale nechávala si to pro sebe, věděla, že na tom dobře vydělá....

Příští den statkář přišel, přinesl stříbrnou jehlici, kterou si jeho žena spínala šátek, opět pohrozil a zmizel. Baba se chystala na svou velkou chvíli. Už už slyšela cinkání zlaťáčků...

Když se chlapec, jako každý večer, uložil a začal předstírat spánek, stařena se k němu tiše připlížila, zvedla ruku s jehlicí a snažila se mu ji zabodnout do srdce. Zbloudilý měsíční paprsek se odrazil od stříbra a jeho záblesk prošel chlapci i zavřenými očními víčky. Škubnul sebou, takže mu jehlice sjela po žebrech a zůstala zapíchnutá v břiše. Baba viděla, jak jí uniká odměna, i snažila se jehlu vyškubnout a znovu ji chlapci vrazit do srdce.

Prali se. Prali se dlouho a úporně, až se chlapci podařilo uniknout. Nevšiml si, že se jehlice při tom boji zlomila a její špička mu zůstala v těle. Vyběhl z chalupy, překulil se přes kládu a běžel, běžel k vlčímu doupěti. Cestou mu však zrádná stříbrná jehla putovala tělem, až doputovala k srdci....

Doběhl k vlčímu doupěti a svalil se vyčerpáním a náhlou slabostí. Nemohl už vstát. Vlci ho obestoupili, strkali do něj čumáky, snažili se ho probrat. Když pochopili, že je to marné, sedli si kolem něj do kruhu a začali výt. Zpívali bratru vlkovi píseň noci, píseň úplňku, píseň na rozloučenou.

Když vyšlo Slunce, ležel na mýtině malý, mrtvý chlapec, s úsměvem na tváři. Zemřel mezi svými, šťastný...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Ve vlčí smečce II am®pise.cz 02. 08. 2011 - 07:09
RE(2x): Ve vlčí smečce II lentilka 02. 08. 2011 - 07:25
RE: Ve vlčí smečce II newold®blbne.cz 02. 08. 2011 - 09:20
RE(2x): Ve vlčí smečce II lentilka 02. 08. 2011 - 09:25
RE(3x): Ve vlčí smečce II jirka1 02. 08. 2011 - 10:38
RE(2x): Ve vlčí smečce II mi-lada 02. 08. 2011 - 10:58
RE: Ve vlčí smečce II mi-lada 02. 08. 2011 - 10:56
RE: Ve vlčí smečce II teta mildred 02. 08. 2011 - 11:47
RE: Ve vlčí smečce II inenaso 03. 08. 2011 - 21:24